Vladivojna - ztratila jsem se, uvedla ego do extrému a zbláznila se
17. 11. 2008
Kde jsou ty časy, kdy jsem seděla na zadku doma a
ubíjela se čímkoliv? Jó, dost daleko, odešly stejně jako myšlenky že sodík má
značku K a že "flicking you switch" znamená "olizování
hodinek" -> tož já si to ale stejně pořád myslím a stojím si za tím.
V úterý jsem šla na koncert Vladivojny la Chii ("kdo že? cože?"). Ale bylo to docela v rozporu s mým obvyklým chováním, protože kdyby jsem to udělala jako vždy, lístek bych si koupila tak rok předem a strachovala se, jestli náhodou lístek nemá ohnutý růžek. Teď jsem se ale rozhodla ze dne na den a co hůř, neměla jsem s kým jít.
Jó, zuzazuzah alias freakrobot sama, to věstí okusování nehtů, krev z nosu a záchvaty smíchu. I když na samotu už jsem si nějak zvykla (jak skvostný to výlev!). Psala jsem inzeráty s tím, že hledám někoho na koncert, kam jsem mohla. Nikdo neodpověděl ani mi na to nic nenapsal, zřejmě ze mě všichni na fórech Gaia Mesaiah a další mělï tichou prdel (jo a ty inzeráty tam možná ještě najdete. A právě jsem zívla a píchlo mě při tom u srdce!)
Tak jsme teda jela tót alajn. No co dodat, vezmu to ve zkratce, protože mě už bolí ruka (nehledejte v tom podtexty) a navíc to píchání u srdce zřejmě značí infarkt, tak musím tohle kurva dopsat, než umřu.
Naplánovala jsem, že až přijdu z koncertu, přespím u sestry v bytě, protože domu už mi jaksi nic nejede. A jelikož by bylo značně pošetilé jezdit mezi školou a koncertem domů, jela jsem k ní rovnou a učila se na test.
Problém číslo jedna tkvěl v tom, že moje drahá sestra nemá vlastní byt, ale bydlí se spolubydlícíma. Učila jsem se právě v kuchyni na test, když si nějak ke stolu přisedl jeden z těch kluků. Prohodili jsme pár slov a pak nastalo ticho. Jak už to tak bývá, v tom tichu bylo něco, co mě nutkalo začít se smát. A to dost. Nejdřív jsem to v sobě dusila, ale pak jsem se zakuckala (víte, že kukačky se řeknou německy das Kukuck?), párkrát se zhluboka nadechla a už to byl takový ten tichý, nechutně pubertálně-hihňavý smích. Tak se zvedl a odešel.
Některým lidem se prostě nezavděčíte.
Pak si přisedl ten druhý. S tím už jsem si toho řekla víc, protože se začal vyptávat na ten koncert, ale poté nastalo ticho. Zrovna jsem se v sešitě dostala k Indonésii. Hned v prvním řádku bylo ze zcela nevysvětlitelného důvodu napsáno "-Timur a jeho parta!"
->což nejen že jsem nepochopila, ale hrozně mě to rozesmálo. Odešel. Ha! Ha.
Po zjištění, že Laos patří do zemí s největší produkcí heroinu, jsem usoudila, že je největší čas na přípravu. Po zjištění, že s tlustým černým pruhem pod zářivě zeleně nalíčeným okem, neonovou sukní, kozačkami a huňatým, svítivě růžovým pelichajícím boa jsem připravená jít, jsem vyrazila z bytu, probrodila se turisty, ztratila se a dojela na václavák. Smaozřejmě jsem byla náležitě naštvaná na metro, protože přijelo až za kosmických PĚT MINUT. Každý, kdo mě aspoň trochu zná a je schopen jednoduché dedukce, by dokázal určit pár věcí, které by se mohly přihodit.
1) Začala bych nadávat nic netušícímu páru z polska
2) Klepala bych nohou, okusovala si nehty a mlela něco o neschopnosti MHD a žloutence
3) Propukla bych v hysterický smích a trapně-odhodlaně-uraženě prohlásila, že půjdu pěšky
Takže jsem nastoupila do vagónu.
Nu což, koncert byl bezkonkurenční. Ve zkratce (už se to vážně pokusím zkrátit):
FÁZE Č.1 Přišla jsem do Rokoka, čekala jsem, zeptala se, jestli už vpouští, hodila hadry do šatny, vyfotila se na záchodech, nastavila míru ješitnosti ega na kritický stav, málem spadla ze schodů, čekala, čekala, uvažovala, jestli mi prodají vodku, koupila si redbull s vodkou za 127 Kč, nasrala se, sedla si na pódium, s nějakým fotografem jsem si popovídala o náušnicích se svítícím uranem.
FÁZE Č.2 Přišla Vladivojna, já se rozkřičela, rozeskákala, strhla na sebe pozornost, začala si okusovat nehty, jestli jsem se neztrapnila, pařila, pařila, zjistila, že dvě na třetí je vážně osm a že to zjištění je to nejhezčí, co mě kdy potkalo, pak jsem zaječela a Vladivojna mi řekla, že "s tím hlasem nic neudělám", zapěla Crazy mr. Crash, hodila mi rukavičku, zase zahrály, chytila jsem paličku, ty tři gayové stojící vedle mě začali hrozně pařit, přišel nějakej chlap, co pogoval a strčil mě na ženskou, co si uprostřed lidí postavila stojan na foťák, řekla mi, ať si dávám bacha, pak jsem já, ty gayové a ten tlustej chlap předvedli, co to znamená vypětí sil, ztratila jsem ječák, už jsem jen vřeštěla a potom přišel Spielend a fotograf mi podal i druhou paličku, pak se mě nějací mladí junáci snažili nalákat na jednoho pionýrského panáka, tudíž jsem odešla a bylo ticho.
FÁZE Č.3 Odešla jsem z Lucerny, vydala se podle plánku k Rock Café, zpívala si přes celou ulici Dancing Queen od ABBY, ptala se každého člověka, jak se tam jde, protože jsem zjevně držela mapku načrtnutou na druhé straně not na slovenské lidovky obráceně, vláčela za sebou péřové boa a paličky.
FÁZE Č.4 Dorazila jsem do Rock Café, poprvé v životě uviděla sestru ztřískanou, představila mě nějakým kapelám, mlela něco o přezdívkách, pak se ze mě kytarista z The Slots snažil dostat tu rukavičku od Vladivojny výměnou za placku Marilyna Mansona, což by zrovna nebyl obchod dle mého vkusu, takže rukavičku mám. Sestra s její kamarádkou a členama nějaké kapely naprosto ožralí snažili dělat triky s mýma paličkama, takže jsem je řádně zkonfiskovala. Přestalo mě to všechno bavit, tudíž jsem se rozhodla jít do bytu.
FÁZE Č.4 Vyšla jsem z Rock Café. Doplahočila jsem se na metro, potkala nějaký kluky, co prý šli ze Salsa plesu. Řekla jsem jim, že stoprocentně chodili na MATFYZ. Co se nestalo (stalo), souhlasili a dalších pět minut jsem strávili hádkou ohledně toho, jak vypadá typický absolvent MATFYZu.
Oni: "Má ledvinku a pleš"
Já: "Nebo takhle" (a ukázala jsem na ně)
Oni: "...tričko zastrčený do kalhot a polobotky.."
já: "Nebo tahle...."
Oni:"...brejle a...a..."
Nastoupili jsme do metra a jeden mi začal říkat nějaký test osobnosti. Spočíval v tom, že si mám představit místnost a v ní kostku, koně a květiny. To, jak co vypadá, vypovídá o mně, mém partnerovi a přítelích. V testovacím amoku jsem vykřikovala do okolního prostoru hlášky typu "kůň stojí vlevo vzadu a řehtá, až mu od pusy lítají sliny".Byla jsem z toho tak zmatená, že jsem přejela Můstek a jela až na Náměstí Míru nebo kam.
Co dodat.
Bylo to poslední metro.
Ztratila jsem se.
V půlce se zastavily eskalátory.
Nezmohla jsem se ani na hysterický křik.
Chrápali tam bezdomovci.
Přemýšlela jsem nad tím, jak může Brian Kinney chytat do zubů kondom, když má mezi stehny svého klienta.
A taky proč lidi bolí nohy při šlapání do schodů.
Ptala jsem se každého, a na koho jsem narazila. V ruce jsem měla připravený klíč v poloze "rozpárat a ukrást peněženku", tož bohužel jsem ho nepotřebovala. Potřebuju peníze.
Po více než hodině jsem zdolala cca sto metrů, které dělily bod A od bodu B, což už sakra o něčem vypovídá.
Ha!
Budu se loučit, bolí mě ruce (opět žádné dvojsmysly!), chce se mi spát, bolí mě nohy, padá na mě splín a je mi blbě. Připadám si nějak rozmazaná. -A jak by to teprve rozmázly noviny!
Doufá, že jste to přečetli náležitě rychle. Jinak vás najdu. Zabiju.
V úterý jsem šla na koncert Vladivojny la Chii ("kdo že? cože?"). Ale bylo to docela v rozporu s mým obvyklým chováním, protože kdyby jsem to udělala jako vždy, lístek bych si koupila tak rok předem a strachovala se, jestli náhodou lístek nemá ohnutý růžek. Teď jsem se ale rozhodla ze dne na den a co hůř, neměla jsem s kým jít.
Jó, zuzazuzah alias freakrobot sama, to věstí okusování nehtů, krev z nosu a záchvaty smíchu. I když na samotu už jsem si nějak zvykla (jak skvostný to výlev!). Psala jsem inzeráty s tím, že hledám někoho na koncert, kam jsem mohla. Nikdo neodpověděl ani mi na to nic nenapsal, zřejmě ze mě všichni na fórech Gaia Mesaiah a další mělï tichou prdel (jo a ty inzeráty tam možná ještě najdete. A právě jsem zívla a píchlo mě při tom u srdce!)
Tak jsme teda jela tót alajn. No co dodat, vezmu to ve zkratce, protože mě už bolí ruka (nehledejte v tom podtexty) a navíc to píchání u srdce zřejmě značí infarkt, tak musím tohle kurva dopsat, než umřu.
Naplánovala jsem, že až přijdu z koncertu, přespím u sestry v bytě, protože domu už mi jaksi nic nejede. A jelikož by bylo značně pošetilé jezdit mezi školou a koncertem domů, jela jsem k ní rovnou a učila se na test.
Problém číslo jedna tkvěl v tom, že moje drahá sestra nemá vlastní byt, ale bydlí se spolubydlícíma. Učila jsem se právě v kuchyni na test, když si nějak ke stolu přisedl jeden z těch kluků. Prohodili jsme pár slov a pak nastalo ticho. Jak už to tak bývá, v tom tichu bylo něco, co mě nutkalo začít se smát. A to dost. Nejdřív jsem to v sobě dusila, ale pak jsem se zakuckala (víte, že kukačky se řeknou německy das Kukuck?), párkrát se zhluboka nadechla a už to byl takový ten tichý, nechutně pubertálně-hihňavý smích. Tak se zvedl a odešel.
Některým lidem se prostě nezavděčíte.
Pak si přisedl ten druhý. S tím už jsem si toho řekla víc, protože se začal vyptávat na ten koncert, ale poté nastalo ticho. Zrovna jsem se v sešitě dostala k Indonésii. Hned v prvním řádku bylo ze zcela nevysvětlitelného důvodu napsáno "-Timur a jeho parta!"
->což nejen že jsem nepochopila, ale hrozně mě to rozesmálo. Odešel. Ha! Ha.
Po zjištění, že Laos patří do zemí s největší produkcí heroinu, jsem usoudila, že je největší čas na přípravu. Po zjištění, že s tlustým černým pruhem pod zářivě zeleně nalíčeným okem, neonovou sukní, kozačkami a huňatým, svítivě růžovým pelichajícím boa jsem připravená jít, jsem vyrazila z bytu, probrodila se turisty, ztratila se a dojela na václavák. Smaozřejmě jsem byla náležitě naštvaná na metro, protože přijelo až za kosmických PĚT MINUT. Každý, kdo mě aspoň trochu zná a je schopen jednoduché dedukce, by dokázal určit pár věcí, které by se mohly přihodit.
1) Začala bych nadávat nic netušícímu páru z polska
2) Klepala bych nohou, okusovala si nehty a mlela něco o neschopnosti MHD a žloutence
3) Propukla bych v hysterický smích a trapně-odhodlaně-uraženě prohlásila, že půjdu pěšky
Takže jsem nastoupila do vagónu.
Nu což, koncert byl bezkonkurenční. Ve zkratce (už se to vážně pokusím zkrátit):
FÁZE Č.1 Přišla jsem do Rokoka, čekala jsem, zeptala se, jestli už vpouští, hodila hadry do šatny, vyfotila se na záchodech, nastavila míru ješitnosti ega na kritický stav, málem spadla ze schodů, čekala, čekala, uvažovala, jestli mi prodají vodku, koupila si redbull s vodkou za 127 Kč, nasrala se, sedla si na pódium, s nějakým fotografem jsem si popovídala o náušnicích se svítícím uranem.
FÁZE Č.2 Přišla Vladivojna, já se rozkřičela, rozeskákala, strhla na sebe pozornost, začala si okusovat nehty, jestli jsem se neztrapnila, pařila, pařila, zjistila, že dvě na třetí je vážně osm a že to zjištění je to nejhezčí, co mě kdy potkalo, pak jsem zaječela a Vladivojna mi řekla, že "s tím hlasem nic neudělám", zapěla Crazy mr. Crash, hodila mi rukavičku, zase zahrály, chytila jsem paličku, ty tři gayové stojící vedle mě začali hrozně pařit, přišel nějakej chlap, co pogoval a strčil mě na ženskou, co si uprostřed lidí postavila stojan na foťák, řekla mi, ať si dávám bacha, pak jsem já, ty gayové a ten tlustej chlap předvedli, co to znamená vypětí sil, ztratila jsem ječák, už jsem jen vřeštěla a potom přišel Spielend a fotograf mi podal i druhou paličku, pak se mě nějací mladí junáci snažili nalákat na jednoho pionýrského panáka, tudíž jsem odešla a bylo ticho.
FÁZE Č.3 Odešla jsem z Lucerny, vydala se podle plánku k Rock Café, zpívala si přes celou ulici Dancing Queen od ABBY, ptala se každého člověka, jak se tam jde, protože jsem zjevně držela mapku načrtnutou na druhé straně not na slovenské lidovky obráceně, vláčela za sebou péřové boa a paličky.
FÁZE Č.4 Dorazila jsem do Rock Café, poprvé v životě uviděla sestru ztřískanou, představila mě nějakým kapelám, mlela něco o přezdívkách, pak se ze mě kytarista z The Slots snažil dostat tu rukavičku od Vladivojny výměnou za placku Marilyna Mansona, což by zrovna nebyl obchod dle mého vkusu, takže rukavičku mám. Sestra s její kamarádkou a členama nějaké kapely naprosto ožralí snažili dělat triky s mýma paličkama, takže jsem je řádně zkonfiskovala. Přestalo mě to všechno bavit, tudíž jsem se rozhodla jít do bytu.
FÁZE Č.4 Vyšla jsem z Rock Café. Doplahočila jsem se na metro, potkala nějaký kluky, co prý šli ze Salsa plesu. Řekla jsem jim, že stoprocentně chodili na MATFYZ. Co se nestalo (stalo), souhlasili a dalších pět minut jsem strávili hádkou ohledně toho, jak vypadá typický absolvent MATFYZu.
Oni: "Má ledvinku a pleš"
Já: "Nebo takhle" (a ukázala jsem na ně)
Oni: "...tričko zastrčený do kalhot a polobotky.."
já: "Nebo tahle...."
Oni:"...brejle a...a..."
Nastoupili jsme do metra a jeden mi začal říkat nějaký test osobnosti. Spočíval v tom, že si mám představit místnost a v ní kostku, koně a květiny. To, jak co vypadá, vypovídá o mně, mém partnerovi a přítelích. V testovacím amoku jsem vykřikovala do okolního prostoru hlášky typu "kůň stojí vlevo vzadu a řehtá, až mu od pusy lítají sliny".Byla jsem z toho tak zmatená, že jsem přejela Můstek a jela až na Náměstí Míru nebo kam.
Co dodat.
Bylo to poslední metro.
Ztratila jsem se.
V půlce se zastavily eskalátory.
Nezmohla jsem se ani na hysterický křik.
Chrápali tam bezdomovci.
Přemýšlela jsem nad tím, jak může Brian Kinney chytat do zubů kondom, když má mezi stehny svého klienta.
A taky proč lidi bolí nohy při šlapání do schodů.
Ptala jsem se každého, a na koho jsem narazila. V ruce jsem měla připravený klíč v poloze "rozpárat a ukrást peněženku", tož bohužel jsem ho nepotřebovala. Potřebuju peníze.
Po více než hodině jsem zdolala cca sto metrů, které dělily bod A od bodu B, což už sakra o něčem vypovídá.
Ha!
Budu se loučit, bolí mě ruce (opět žádné dvojsmysly!), chce se mi spát, bolí mě nohy, padá na mě splín a je mi blbě. Připadám si nějak rozmazaná. -A jak by to teprve rozmázly noviny!
Doufá, že jste to přečetli náležitě rychle. Jinak vás najdu. Zabiju.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
