Medúzy - postrach z odporného želé. Nemám co říct.
7. 9. 2008
Nu což, byli jsme na dovolené v Bulharsku. Všechno
v pohodě, až na......UÁÁÁ!
Sice se mi někdo zmínil, že jsou v té proklaté zemi medúzy, ale já to nějak nebrala na vědomí. Jakmile jsem ale vlezla do vody, začala jsem mít strach. Strach. UÁÁÁ revival.
Skrz vodu bylo perfektně vidět až na dno. Sice tam ta mostra jehovova nebyla, ale já jsem prostě tak paranoidní, až mám z toho paradontózu. Odraz mraků byla bílá medúza, můj stín byla modrá medúza a jakákoliv hromádka písku byla medúza, co má sakra dobrý mimikry.
Až mi jednoho dne má zroditelka řekla, že když vezmete medúzu do ruky, tak je to spíš jako mokrý kapesník než-li jako rosol.
Já mám totiž fóbii ze želé. Nesnáším ho, nemůžu ho ani vidět. Když mi jednou babička dala dortík s tou zrádnou hmotou na povrchu, zručně jsem sejmula želé a v nestřežené chvíli ho hodila za klavír, který byl článkem barikády při Pražském jaře v Teplicích // no nemyslete si, taky mi to vrtá hlavou.
Ale zpět k těm rosolovitým příšerám.
Jednoho dne, zrovna když jsem stavěla pyramidu z písku i s palmami, vyvrhlo moře tak odpudivou, hnusnou, modro-bílou, obzvlášť slizkou a naprosto bezkonkurenčně gigantickou medúzu, velkou jak hlava středně mentálně postiženého jedince (průměr asi půl metru).
Vylítla skoro až tam, kam slunce nesvítí (do černé díry, a nehledejte v tom metaforu!). V tu chvíli jsem se zapřísáhla, že už nikdy nevkročím do moře.
Hned druhý den jsem to porušila.
Další den jsem se pohledem do moře přesvědčila, že tam žádné nejsou. Vběhla jsem proto radostně až asi patnáct metrů od břehu a když jsem měla vodu skoro ke krku, všimla jsem si, že kolem mě proplouvá zřejmě zamilovaný pár dvou medúz.
Nebudu nic zapírat, prostě jsem se málem posrala. Když jsem zaostřila zrak, zjistila jsem, že jich je tam tolik, že je jich snad víc než vody. Podobné, jako byste se najednou ocitli uprostřed minového pole a oplzlý, upocený plukovník vás plácal po zadku. Brodila jsem se s rukama vysoko nad hlavou a skrytým ječením. (Skryté ječení - nevydáte ani hlásku, ale uvnitř jste tak zděšená a v šoku, jakoby vám každou chvíli mělo prasknout slepé i hluché střevo)
Faktem zůstává, že jsem do vody od té chvíle už fakt nevlezla, ani po kotníky.
A od té doby mě bolí zuby.
Toť vše.
Bum bum
Děkan
nazdar.
P.S.: Hare peroxid, hare čísla, hare ufo, hare fíkus a hare Óčko, které mi ukázalo ty nejhorší klipy na světě.
Šůs.
Sice se mi někdo zmínil, že jsou v té proklaté zemi medúzy, ale já to nějak nebrala na vědomí. Jakmile jsem ale vlezla do vody, začala jsem mít strach. Strach. UÁÁÁ revival.
Skrz vodu bylo perfektně vidět až na dno. Sice tam ta mostra jehovova nebyla, ale já jsem prostě tak paranoidní, až mám z toho paradontózu. Odraz mraků byla bílá medúza, můj stín byla modrá medúza a jakákoliv hromádka písku byla medúza, co má sakra dobrý mimikry.
Až mi jednoho dne má zroditelka řekla, že když vezmete medúzu do ruky, tak je to spíš jako mokrý kapesník než-li jako rosol.
Já mám totiž fóbii ze želé. Nesnáším ho, nemůžu ho ani vidět. Když mi jednou babička dala dortík s tou zrádnou hmotou na povrchu, zručně jsem sejmula želé a v nestřežené chvíli ho hodila za klavír, který byl článkem barikády při Pražském jaře v Teplicích // no nemyslete si, taky mi to vrtá hlavou.
Ale zpět k těm rosolovitým příšerám.
Jednoho dne, zrovna když jsem stavěla pyramidu z písku i s palmami, vyvrhlo moře tak odpudivou, hnusnou, modro-bílou, obzvlášť slizkou a naprosto bezkonkurenčně gigantickou medúzu, velkou jak hlava středně mentálně postiženého jedince (průměr asi půl metru).
Vylítla skoro až tam, kam slunce nesvítí (do černé díry, a nehledejte v tom metaforu!). V tu chvíli jsem se zapřísáhla, že už nikdy nevkročím do moře.
Hned druhý den jsem to porušila.
Další den jsem se pohledem do moře přesvědčila, že tam žádné nejsou. Vběhla jsem proto radostně až asi patnáct metrů od břehu a když jsem měla vodu skoro ke krku, všimla jsem si, že kolem mě proplouvá zřejmě zamilovaný pár dvou medúz.
Nebudu nic zapírat, prostě jsem se málem posrala. Když jsem zaostřila zrak, zjistila jsem, že jich je tam tolik, že je jich snad víc než vody. Podobné, jako byste se najednou ocitli uprostřed minového pole a oplzlý, upocený plukovník vás plácal po zadku. Brodila jsem se s rukama vysoko nad hlavou a skrytým ječením. (Skryté ječení - nevydáte ani hlásku, ale uvnitř jste tak zděšená a v šoku, jakoby vám každou chvíli mělo prasknout slepé i hluché střevo)
Faktem zůstává, že jsem do vody od té chvíle už fakt nevlezla, ani po kotníky.
A od té doby mě bolí zuby.
Toť vše.
Bum bum
Děkan
nazdar.
P.S.: Hare peroxid, hare čísla, hare ufo, hare fíkus a hare Óčko, které mi ukázalo ty nejhorší klipy na světě.
Šůs.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
